Faktická situace a geopolitické klima
V Latinské Americe, která se neustále mění, existovala za posledních 25 let jediná jistota: Venezuelu, zemi bohatou na ropu a levicovou ideologii, často provázely konflikty s Spojenými státy. Tento rok napětí dosáhlo vrcholů, které nebyly dříve zaznamenány, přičemž hlavní faktory zahrnovaly navyšování vojenských kapacit USA v Karibiku, útoky na lodě, které Washington spojoval s Caracasem, a také speciální kampaň maximálního tlaku prezidenta Donalda Trumpa na současného venezuelského prezidenta Nicolás Madura a na ropný průmysl jako klíčovou součást ekonomiky země.
Jak se dostali k dnešní situaci?
Podrobný pohled na současný Venezuela odkrývá jeho složitou historii, přírodní bohatství, mezinárodní aliance a nestabilní vnitřní rovnováhu sil, která je v poslední době vystavena zvýšeným napětím se Spojenými státy.
Obecné informace
Oficiální název země je Bolivarská Republika Venezuela. Rozloha země je podle Světové banky 912 050 km². Na severu hraničí s Karibským mořem a Atlantickým oceánem, na západě s Kolumbií, na jihu s Brazílií a na východě s Guyanou. Konec roku 2023 ukázal populaci přibližně 33,8 milionu obyvatel, přičemž odhady Institutu národních statistik uvádějí, že by mohla během roku 2025 vzrůst na 34,4 milionu. Podle OSN bylo od roku 2023 nejméně 7,9 milionů Venezuelanů, kteří emigrovali hledají lepší podmínky nebo bezpečí, často do zemí Jižní Ameriky, například do Kolumbie, Peru či Chile.
Prezidenti a politická reprezentace
Juan Guaidó a Nicolás Maduro jsou nejvýznamnějšími figurami současné venezuelské politiky. Maduro byl inaugurace na novou funkční období dne 10. ledna 2025, které by mělo trvat do roku 2031. Jeho nástup na úřad následoval po sporném vítězství v prezidentských volbách v červenci 2024, jež opozice a některé země regionu kritizovaly. Maduro je u moci již téměř 13 let, od smrti bývalého prezidenta Huga Cháveze, který vládl téměř 14 let.
Ekonomické zdroje a bohatství
Hlavním tahounem venezuelské ekonomiky je ropa, především ve své největší možné dedukci, která však není příliš diverzifikovaná. Venezuela má největší rezervy extrapeské těžké ropy na světě, jež vyžadují složitější a dražší rafinaci, ale jsou kompatibilní s americkými rafinérskými kapacitami. I přes sankce vzrostl v roce 2025 export ropy na více než 900 tisíc barelů denně, jak uvádí Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC). Přesto je tento objem méně než polovina produkce v roce 2013 a jen třetina předkrizových 3,5 milionu barelů za den z roku 1999.
Nevyřešené průmyslové projekty a těžba
V rámci těžebního sektoru, spolu s nízkým investičním a průzkumným úsilím, jsou významné i exporty zemního plynu. Podle US Energy Information Administration je Venezuela držitelkou rezerv 5,5 trilionu krychlových metrů plynu, což jí činí 73 % celkových zásob v Jižní Americe. V posledním desetiletí se vláda snaží podpořit těžbu i rozšířením těžební zóny Orinoco Mining Arc, která má potenciál k těžení zlata, koltanu, železa a bauxitu. Tato oblast však zůstává spíše oblastí drobné těžby a pašeráckých aktivit, jejíž infrastruktura je nedostatečná.
Mezinárodní obchodní partneři
Do roku 2023 byla USA hlavním odbytištěm venezuelského exportu, přičemž ropný vývoz tvořil 3,81 miliard USD ročně. Další důležití obchodní partneři byli Čína s 739 miliony USD a Španělsko s 670 miliony USD. V polovině roku 2024 však Washington zpřísnil obchodní sankce, což vedlo k většímu zaměření na Čínu, Rusko, Indii a Turecko. Prezident Vladimir Putin v květnu 2024 oznámil, že obchod s Venezuela vzrostl o 64 %. Čínská celní správa hlásí nárůst importů z Venezuely o 119 % v roce 2024, zatímco v první polovině roku 2025 došlo k jejich mírnému poklesu.
Politická aliance a regionální vazby
Od začátku 21. století vytvořila Venezuela strategická spojení a úzké vztahy s jakýmisi zeměmi, které se staví proti dominanci USA v regionu a na globální scéně. Jejícími nejbližšími spojenci jsou Kuba a Nikaragua, tvořící regionální trojici států s autoritářským režimem. Politickými spojenci však byly i Bolívie, Brazílie či Kolumbie, byť po volbách v roce 2024 některé z těchto vztahů ochladly. Venezuela si udržuje malé aliance například v Karibiku, kde během ropného boomu vznikly přátelské vztahy, které se však v poslední době potýkají s porážkami ve volbách v Hondurasu, na Saint Vincent a Grenadinách a v Bolívii.
Vnější styky rozšířila Venezuela o spolupráci s Ruskem a Čínou, s nimiž uzavřela strategická partnerství. Prezident Maduro v květnu 2024 označil vztah s Čínou za „hlubokou, širokou a stabilní důvěru“ a zmiňuje intenzivní spolupráci s Moskvou. Diplomaticky upevňuje vztahy i s Íránem, který je rovněž americkým protivníkem. Analytici však upozorňují, že je nepravděpodobné, že by tyto země zasáhly do vojenského konfliktu s USA.
Rozložení mocenských pozic uvnitř venezuelské vlády
Hlavní mocenské pozice v rámci vládnoucí strany jsou obsazeny osobami, které zaujímají klíčové funkce již mnoho let. Mezi ně patří například Diosdado Cabello či Jorge Rodríguez, kteří od dob Chávezovy vlády drží významné posty.
Vývoj napětí s USA a jejich reakce
Napětí mezi Venezuelou a USA vrcholilo v roce 2025. Trump zahájil druhé prezidentské období krátce po Maduroově inauguraci a postupně používal různé prostředky tlaku. Po návratu do Bílého domu Trump prohlásil, že Maduro není zákonně zvoleným vůdcem, a oznámil masové deportace migrantů, přičemž Venezuelany označil za přenašeče kriminality a jiných problémů. V rámci této kampaně označil venezuelskou gang Tren de Aragua za teroristickou organizaci.
Maduro namítal, že jeho vláda je legitimní, odmítl obvinění z kriminality vůči migrantům a tvrdil, že venezuelské úřady bojují proti gangům Tren de Aragua. Ve stejnou dobu Trump v březnu přesunul do El Salvador více než 200 Venezuelanů a označil je za zločince, přičemž Caracas požadoval jejich návrat. Po vyjednáváních v červenci se podařilo vrátit zpět několik mužů a propustit deset Američanů z vězení v Venezuelě.
V srpnu částí USA zvýšila tlak tím, že obvinila Maduroa z vůdčí role v údajné organizaci Kartel de los Soles, jež je spojována s pašováním drog a praním špinavých peněz. Začátkem září americká strana nabídla odměnu 50 milionů dolarů za informace vedoucí k zatčení či odsouzení Maduroa. Prezident popřel jakoukoli vinu.
V prosinci, navzdory snahám o zlepšení vztahů a výzvám k dialogu, došlo k další eskalaci napětí. USA vyslaly vojenské lodě a letadla do Karibiku, údajně k boji proti pašeráctví drog, a postupně ničila lodě, které americká strana označila za pašerácké plavidla. Do poloviny prosince bylo zničeno nejméně 30 plavidel, při čemž zahynulo přes sto lidí.
Venezuela tvrdí, že tyto akce jsou nezákonné a mají za cíl destabilizovat Madurovu vládu, což sdílí i Kolumbie. USA však pokračují v operacích zaměřených na omezení nákladu drog, přičemž Trump v prosinci nařídil „celkovou blokádu“ ropných tankerů. Vojenská plavidla přerušila nebo zadržela lodě opouštějící nebo přijíždějící k venezuelské pobřeží.
13. prosince také CIA provedla dronový útok na přístav na venezuelském pobřeží, zřejmě na skladiště drogy organizace Tren de Aragua. Caracas situaci zatím nekomentovalo.
Historie a vývoj Chavismo
Zakladatelem Chavismo je Eduardo Chávez, nejmladší z jeho sourozenců, který zorganizoval neúspěšný státní převrat v únoru 1992. Samotný Hugo Chávez byl v té době velitelem vojenské jednotky. Po několika letech vězení a amnestii se Chávez vrátil do politiky, byl zvolen prezidentem v roce 1998 a zahájil rozsáhlé reformy, včetně nové ústavy v roce 1999. V roce 2002 byl krátce svržen, ale po 48 hodinách obnoven do funkce s vojenskou podporou. Během svého působení vytvořil systém silného státního rozvoje, který se označuje jako Bolivarská revoluce, a přerušil spojení s mezinárodními finančními institucemi.
Chávez byl znovu zvolen v roce 2006, jeho vláda se však potýkala s kritikou a odporom. Po jeho smrti v roce 2013 nástupcem byl zvolen Maduro, který úspěšně ukončil období ekonomické krize a začal proces odzbrojování a reformativních kroků, následně však čelil rozsáhlé opozici a mezinárodním sankcím.
Vojenská kapacita a modernizace
Pod Chávezovou vládou vznikla venezuelská armáda, FANB, která se díky nákupu ruské vojenské techniky stala regionální mocností. Přesto stav techniky a výcvik personálu jsou v pochybnostech. Podle žebříčku Global Fire Power z roku 2025 je Venezuela na 50. místě ze 145 zemí. Armáda má přibližně 123 000 aktivních vojáků, z nichž 63 000 slouží v armádě, 25 500 v námořnictvu, 11 500 ve vzdušných silách a 23 000 v národní gardě. Po letech stagnace začala Venezuela obnovovat své obranné schopnosti, ačkoliv stále není jasné, jak velké jsou její jednotky militia a jakou mají kapacitu. Scarlet Maduro zmínil, že počet členů militia mohl vzrůst až na 8 milionů.
Na technické úrovni jsou v nejvyšší pohotovosti ruské tanky T-72B1 a obrněná vozidla BMP-3, doplňovaná francouzskými tanky AMX-30. Ruští výrobci dodali například houfnice Msta-S a raketové systémy Smerch. Ve vzduchu jsou nejvýkonnějšími stíhačkami nadregionální úroveň ruské stroje Sukhoi Su-30MK2, nicméně kvůli nehodám a logistickým problémům není zcela zřejmé, kolik z nich stále letí. Významnými protivzdušnými systémy jsou baterie S-300, Buk a Pechora, všechny ruské výroby, které tvoří systém multi-vrstvé obrany.
V venezolské námořnictvo je v aktivní službě jeden fregat typu Mariscal Sucre, jeden ponorkový soubor typu 209 a několik hlídkových plavidel, z nichž některé byly zakoupeny ve Španělsku. Mimo to Venezuela vlastním i deset plavidel v pobřežní oblasti a na moři.
