Zkušenosti Evropanů a Američanů s veřejnými náměstími
Když Elizabeth Ruane a její rodina strávila semestr v Lüneburgu v Německu, její život se soustředil kolem náměstí Marktplatz, což je jedna z hlavních ploch v jižním německém městě. Říkala, že na Marktplatzu probíhal tento obrovský komunitní trh, a místo bylo místem, kam se každý měl dostat. Často se zde říkalo: „Sejdeme se na trhu.“ Takových příležitostí k setkání bylo tolik, že je v USA tak často nevídáme.
Pro Ruane, matku dvou dětí žijící v Olympii ve státě Washington, je rozdíl jasný: zatímco v Evropě se lidé často setkávají na veřejných prostranstvích, její běžná rutina v Americe je například nakoupit potraviny přes online službu, jako je Insta-cart, což je rychlé a snadné, ale postrádá osobní kontakt.
Oblíbené evropské náměstí a jeho charakteristiky
Jessica Ketcham se zamilovala do Place Bellecour v Lyonu ve Francii. Uvedla, že z místa, kde byla, bylo možné se podívat na nádhernou katedrálu na kopci. A i když byla uprostřed města, toto místo působilo svým geografickým umístěním až obdivuhodně. Podle ní je takové místo nejen krásné, ale i důležité pro kulturní a společenský život — od ohňostrojů po literární čtení.
Rozdíly mezi evropskými a americkými městy
Evropa je plná těchto městských oáz a spolu s oblibou k latte a tapas je stále větší poptávka po italských piazzách, španělských náměstích či francouzských místech po celém světě. Naopak však mnoho amerických měst postrádá centrální pěší zóny, kde by se mohli lidé setkávat, procházet se, diskutovat a nakupovat.
V roce 2024 zveřejnil Economist žebříček měst podle jejich pěší dostupnosti. Podle tohoto žebříčku se města v Severní Americe umístila na nejnižších příčkách, protože zde dominují auta a méně než 4 % obyvatel do práce dochází pěšky. Naopak nejvýše hodnocená města, například Quelimane v Mosambiku, Peja na Kosovo či Utrecht v Nizozemsku, jsou všechny v Evropě, Africe či Asii.
Architektura a plánování evropských náměstí
Evropské náměstí jsou obvykle součástí uceleného uličního systému, navrženého s myšlenkou na lidi, nikoliv na automobily. Architekt Daniel Parolek z firmy Opticos Design vysvětluje, že města v Evropě mají síť úzkých, přátelských ulic, které jsou uzpůsobené lidem. A i když na mnoha místech v USA je dominují dálnice a nové obytné komplexy s oddělenými zónami, skutečné pěší poblíž náměstí zůstávají spíše výjimkou.
Historické příklady a současné výzvy v USA
V některých amerických městech, například Savannah v Georgii nebo Charleston v Jižní Karolíně, najdeme náměstí postavená podle tradičních evropských vzorů. Jo, například Santa Fe v Novém Mexiku či St. Augustine na Floridě, představují výjimky, protože jejich původ sahá k španělským kolonizátorům, kteří důsledně zakládali města s centrální veřejnou plochou.
Naopak většina amerických menších měst neposkytuje podobné veřejné prostoru určené ke společenskému setkávání. Často jsou tato místa nevyužívaná nebo zanedbávaná, dokonce je většinou využívají lidé bez domova. I slavné Times Square sice získalo více pěší zón, ale stále je obklopeno silnými dopravními proudy.
Urbanistické plánování a automobilová kultura
Americká města ve 20. století umístila dálnice přes centra měst, čímž se zmenšila plocha určená pro pěší. Na rozdíl od Evropy, kde jsou ceny benzínu vyšší a význam pro veřejnou dopravu větší, Američané se spíše spoléhají na automobily. Historie sahá až k řecké a římské tradici, kdy se ve městech plánovala centrální náměstí nebo agora, kolem nichž se rozvíjely městské části.
Po druhé světové válce: rozvoj suburbanizace a autokultury
Po druhé světové válce začala v USA dlouhá etapa suburbanizace a rozšiřování dálnic. Investice šly především do silniční infrastruktury, zatímco místní plánování a urbanismus zůstaly směrem k automobilům přizpůsobené. Města jsou plná parkovišť a garáží, které podle vývojáře Dari Givense představují „mrtvý prostor“. Givens proto při návštěvě Bruselu, kde viděl slavnou Grand Place, ocenil atmosféru i jeji sociální význam, který v jeho americkém městě chybí.
Budoucnost veřejných prostranství a městského života v USA
Američtí urbanisté nyní zkouší zvýšit atraktivitu veřejných náměstí a parků. Příkladem je například projekt Culdesac Tempe v Arizoně — první zcela car-free komunitní rozvoj v USA, navržený Danielem Parolekem. Tento komplex má vlastní obchody, restaurace nebo trhy ve vnitřních dvorech, které jsou navrženy podle italských měst v Toskánsku či Puglii.
Podobné projekty se však potýkají s překážkami, například s náklady na veřejnou dopravu nebo s nutností zákonných a stavebních změn. Většina amerických měst zůstává nadále silně závislá na automobilové dopravě, a zatímco Evropa či Asie na rychlé vlaky či komplexní pěší sítě, Amerika se stále přiklání k rozvoji autonomních vozidel a rozšiřování parkovacích kapacit.
Snaha o změnu a rostoucí zájem o společenské a pěší prostory
V posledních letech roste zájem o města s přátelskými veřejnými prostranstvími, které podporují společenské setkávání za hrazené nebo volné ceny. Přesto je stále těžší realizovat rozsáhlé projekty s velkými náměstími a pěšími uličkami, neboť to vyžaduje složité plánování a výrazné investice. Ačkoliv v některých městech, jako je Atlanta nebo New York, vznikají projekty s napojením na stávající infrastrukturu, jejich rozsah je často omezený.
Postavení veřejných náměstí v USA je zatím spíše záležitostí menších lokalit a určitých uzlů, zatímco v Evropě či Asii jsou centrální plochy často hlavními místy společenského života. Otevřenost Američanů k pěší a komunitní zástavbě však naznačuje, že tyto změny jsou možné, pokud budou vynaloženy dostatečné úsilí a finanční prostředky.
Podle architekta Daniela Paroleka je cestování stále nejlepším vzděláním, a věří, že pokud bude možnost, Američané se přizpůsobí a přijmou koncepty aktivního a společenského městského prostoru, včetně pěších a veřejných square či piazzas.
