Minulý týden v naší kancelářské kuchyňce padla otázka: „Proč už na obyčejné komplimenty skoro nikdo nereaguje?“ Všichni jsme se zamysleli. Možná to znáte taky — řeknete kolegovi, že má nové tričko, a on se zatváří spíš rozpačitě než nadšeně. Jak je to možné? No, komplimenty se zřejmě začaly opotřebovávat. Ale co tedy teď opravdu lidi potěší?
Proč komplimenty ztrácí účinek?
Nejsem si jistý, jestli je to social media nebo prostá únava z frází, ale dnes běžný „to ti sluší“ moc nezabírá. Lidé jsou podezřívaví. Moje máma vždycky říkala, že falešné chvály pozná na sto kilometrů—asi tím něco myslela. Navíc těch rad, jak „dávat správné komplimenty“, je plný internet. Výsledek? Z komplimentů se stala rutina, něco jako „ahoj, jak se máš.“
Co místo toho lidi skutečně potěší?
Dával jsem to za poslední měsíce do kupy — hlavně pozorováním v práci, občas někde v tramvaji, nebo při včerejším pivu s kamarádem. A tady je pár věcí, které zafungovaly lépe než sebelepší lichotka:
- Opravdový zájem — místo komentáře k účesu se zeptat: „Jak ti šla ta přednáška včera?“ nebo „Co děláš o víkendech?“. Lidi ocení, že si pamatujete detaily
- Poděkování — jednoduché „díky, že jsi mi pomohl se zapojením tiskárny“ má větší váhu než „ty jsi šikula!“
- Cit pro situaci — někdy stačí prosté kývnutí nebo úsměv, hlavně pokud je člověku zrovna těžko. Možná blbost, ale funguje
- Nečekané uznání — kolegovi, co vždy přijde včas, poděkovat konkrétně za jeho spolehlivost, místo školometského „jste všichni skvělí“
- Upřímnost — pokud vás něco opravdu zaujme, nebojte se říct proč: „Tohle řešení mě fakt překvapilo, nečekal jsem to“
Skutečné příklady ze života
Měsíc zpátky jsme měli v našem týmu nového kolegu. První den jsme všichni jeli standardní kolečko: „Těší mě, pěkné tričko, nebojíš se kafe z našeho kávovaru?“ On jen kýval hlavou. Pak někdo vytáhl historku o jeho předchozí práci a zeptal se přímo: „Fakt jsi programoval ten starý systém pro MHD v Ostravě?“ a najednou se rozvykládal jak studna – bylo na něm vidět, že to byla otázka, která mu udělala radost. Možná drobnost, ale doteď na to vzpomíná.
Můj soused — padesátiletý pán z vedlejšího bytu — vždycky říká, že nejlepší uznání, co kdy dostal, byla poznámka „líp už se to natřít nedalo“, když tehdy natíral plot na dvoře. Více než nějaké povrchní „dobrá práce“.
Na co si dát pozor – a kde to může šlápnout vedle
Uznávám, že každý jsme jiný. Někdo třeba miluje tradiční chválu, zejména starší generace jsou na to zvyklé. Ale mladí lidi (třeba kolegové kolem 25) už to většinou považují za klišé. V našem firemním chatu to občas řešíme — když někdo napíše „Tým byl fantastický!“, polovina lidí jen „lajkne“, druhá to přejde mlčením.
No a někdy to celé nemusí vyjít vůbec. Nedávno jsem omylem zaměnil jméno kolegy při snaze pochválit jeho prezentaci – výsledek? Spíše trapné ticho než vděčnost… v podstatě to bylo přesně to, čeho se chcete vyvarovat.
Tipy do běžného života
- Zkuste namísto fráze položit otázku na konkrétní zážitek člověka
- Pište občas poděkování i do chatu — ale stručně, žádné slohovky
- Uznání za něco malého, co si opravdu všimnete – to funguje překvapivě často
- Nesnažte se být „extra originální“. Upřímnost + konkrétnost = základ
- Pokud na něco nemáte názor, je lepší mlčet, než vymýšlet chválu z povinnosti
Závěr? Zkuste být konkrétní, a hlavně sami sebou
Možná to nebude vždycky stoprocentní, ale když začnete zajímat se o lidi opravdu, poznáte, že i obyčejná věta může udělat větší dojem než tisíc komplimentů. No, vyzkoušejte to někdy u oběda — a dejte vědět, jak to šlo. Komentáře jsou otevřené…
