Minulý týden jsem měl v ruce prezentaci, na které jsem pracoval skoro dva týdny – a pořád mi připadala nedostatečná. Možná to znáte: nekonečné dolaďování, polévání kávou papírových poznámek, nespavé noci. Perfectionismus – slovo, které se tváří jako kompliment, ale ve skutečnosti žere čas, chuť i výsledky. přiznávám, nejsem robot, několikrát jsem kvůli němu přišel o deadline. A pak jsem objevil jednu metodu. Ne, není to další „stanovte si priority“ z motivačních článků, ale něco, co mi opravdu změnilo pohled na práci i sám na sebe.
Proč vlastně toužíme po dokonalosti?
V našem chatu minulý měsíc někdo pustil vtípek: „Perfekcionismus je super – když vám nevadí mít každý večer žaludeční vředy.“ Něco na tom je. V Česku (aspoň v Praze, kde žiju) frčí heslo „hlavně to udělat pořádně“. Kdybych měl korunu za každé „ještě tu tabulku trochu upravím“, už bych možná měl na menší chatu v Krkonoších.
Nutkání mít všechno perfektní je často dědictví – třeba z dětství, kdy nám učitelé nebo rodiče říkali, že až bude úkol úplně bez chyb, teprve pak jsme šikovní. V dospělosti se pak z každé drobné nedokonalosti může stát miniporážka. Upřímně – kolikrát jste něco odložili, protože jste nebyli „připravení“?
Co je to „Metoda 80/20“ a jak mi zachránila nervy
Možná jste už slyšeli o tzv. Pareto principu. Zní to expertně, ale když mi známý vývojář minulé léto vysvětlil, že 80 % výsledků vzniká z 20 % úsilí, moc jsem mu tehdy nevěřil – přece nemůžu vydat text s překlepem, ne? Ale přesně to se děje: když trávíte většinu času laděním detailů, celkový efekt už se skoro nezlepšuje.
Začal jsem si proto stanovovat „verzi dobré dost“. Udělám první (někdy i druhý) návrh – a hotovo, letí ke kolegům nebo klientovi. jakmile splňuje hlavní bod zadání a nevypadá jako práce ve spěchu po pátečním pivu, považuji to za uzavřené. Výsledky? Hlava čistá, projekty běží o 30–40 % rychleji, mám víc času na rodinu — i když je pravda, že někdy přijde lehké šimrání na zátylku: „nedalo by se to ještě vylepšit?“
Praktické tipy: Jak (a proč) začít dělat věci „nedokonale“
- Přijměte riziko nedokonalosti. Zeptejte se kolegů nebo známých, kdy si naposledy všimli vaší „chybky“. Prý to skoro nikdo neřeší – ověřeno v práci i na schůzkách rodičů v MŠ.
- Využijte deadline proti sobě. Nastavte si konečný čas a držte se ho. Můj kamarád z Brna trénuje tuto disciplínu při psaní reportů: „Je 10:00, ve 12:00 to letí — co nestihnu, nikdo neví.“
- Nebojte se méně důležitých úkolů. Ne všechno musí být mistrovské dílo. Dělejte rozdíl mezi hlavními projekty a „běžnou agendou“.
- Pravidlo první verze. Většinu materiálů upravuji až poté, co si je někdo přečte. Zkušenost? Často to stačí téměř beze změny.
A když to shrnu? Pracovní den je živější, mám víc lehkosti a zkušenost říká, že na výsledcích to není vidět – někdy jsou paradoxně lepší.
Jak zvládnout vnitřního kontrolora — a neztratit radost
Moje máma vždycky tvrdila, že „hlavně zdraví, na zbytek se zapomene.“ To si opakuji pokaždé, když se mi vrací nutkání dotáhnout prezentaci k „dokonalosti na PowerPointu“. upřímně, někdy se stejně vrátím k ladění detailů u projektu, na kterém stejně nikdo nezáleží — asi to máme prostě v DNA. Ale alespoň vím, že nemusím prožívat únavu pokaždé, když nejsem „nejlepší ze třídy“.
Vlastní zkušenost? Když pustíte z hlavy, že musí být vše bez chyb, můžete začít dělat víc, rychleji — a s víc humorem. Možná se k tomu nedostanete hned, ale i malý krok od perfekcionismu přinese úlevu. Ostatně, v praxi stejně všichni obdivujeme spíš ty, kdo něco dotáhnou do konce — a ne ty, kdo v tom utopí půl roku času… no vy víte.
Zkuste to — a napište, co funguje vám
Snad v článku najdete něco, co vám pomůže pustit se křečovité snahy o bezchybnost — aspoň někdy. Pokud používáte vlastní triky, hoďte mi je níže do komentáře. nebo prostě jen dneska odevzdejte něco, u čeho si řeknete: „stačí“. Věřte, svět to přežije.