Přátelství prý vydrží všechno, ale víte co? Není to úplně pravda. Nedávno jsem v našem pracovním chatu narazil na debatu, která mi utkvěla v hlavě: může pár nešťastných slov rozbít roky důvěry? Odpověď zní ano. A podle mě k tomu stačí překvapivě málo — často ani nepoznáme, že jsme právě přešli hranici.
Překvapí vás, jak banální fráze někdy stačí na to, abyste vztah poslali ke dnu. Možná to taky znáte, stačí debata po pivu, špatná nálada nebo prostě únava. A je tu průšvih. Zkusím rozebrat, co opravdu zabíjí přátelství (a jak se tomu vyhnout, nejsem si ale jistý, že vždy najdu jasné řešení…).
Věty, které jsou jedovatější, než si myslíte
- „To není tak důležité…“
Vypadá nevinně, ale tahle věta umí spolehlivě vymazat jakoukoli důvěru. Můj kamarád Filip mi to nedávno připomněl — kdykoliv mu někdo shodí problém se slovy „prosím tě, neřeš“, má chuť toho člověka vyškrtnout. On si totiž připadá zbytečný. A kdo by to chtěl?
- „Vždycky děláš tohle!“
Generalizace. Loni jsem tohle řekl kamarádovi, když už mi něco lezlo na nervy. Nadělal jsem víc škody než užitku. Vlastně jsem tím uzamkl oba – místo řešení jsme se zasekli v malichernostech a týden se nebavili.
- „No jo, ty jsi jiný případ…“
Slyšel jsem minulý měsíc v Brně v tramvaji. Těžko říct, jestli to bylo myšleno ironicky, nebo ne, ale dotyčný zčervenal. Tak trochu nálepka „outsidera“ — a to v přátelství fakt nechcete.
- „Nevím, jestli ti to můžu říct…“
Kolikrát jsem byl na obou stranách. Buď mi někdo naznačil, že nejsem dost důvěryhodný, nebo jsem nevědomky zranil tím, že se mi nechtělo svěřovat. Taková věta umí zabolet, i když to člověk nemyslí zle.
- „Na tobě stejně nezáleží.“
Znám pár lidí, co to řekli v afektu, a už se nikdy neomluvili. Přátele ztratili. Upřímně — některé vztahy jsou už za touhle větou prostě nevratné. Tady žádný happy end.
Co dělat, když vám něco ulítne?
Každý byl někdy v situaci, kdy mu ujel jazyk — ale když se neomluvíte (nebo aspoň nevysvětlíte, co vás k tomu vedlo), vztah dostává smyk. Znám pár lidí, co věty výše řekli, ale spravili to následnou upřímností. Moje zkušenost říká: stačí rychle a narovinu vysvětlit.
- Dýchejte a nereagujte impulzivně.
Vím, zní to jako zenová poučka, ale ve skutečnosti většina hádek vznikne jen proto, že člověk odpoví v afektu. Chvilka ticha ještě nikoho nezabila. - Zapomeňte na ego.
Zrovna minulý týden mi kolega připomněl, že někdy je lepší pocit viny přiznat, místo obhajování. - Ptejte se: „Co tě na tom štve?“
Tenhle trik mě naučila máma a často to funguje líp než tisíc omluv. Projev zájmu — ukazuje, že vám není jedno, co se stalo.
Dá se toxické věty přežít?
Možná ano — možná ne. Záleží, co všechno za vámi s tím člověkem je. Některé hlášky zabolí, ale časem vyblednou, pokud vztah stojí za to opravovat. V našem chatu v práci se osvědčilo pravidlo: radši dvakrát přemýšlet, jednou mluvit. Ale tohle neznamená být robot. Občas něco ujede — to se stává. Všichni jsme jen lidi, že jo?
Pár tipů na závěr (a možná i malá nejistota…)
- Pokud vás něco bolí, ozvěte se — jasně, je to těžké, ale pro vztah zásadní.
- Někdy je nejlepší krátký odstup — jinými slovy, neřešte vše hned, hlavně když „bubláte“.
- A hlavně: nikdy neberte přátele jako samozřejmost. Za rohem na vás nečekají další — zejména v Praze, kde už občas přijde ráno zpráva „hele, stěhuju se do Brna, měj se“ a najednou je po kamarádství… ale to už je jiný příběh.
V komentářích se klidně podělte, která věta zranila vás — nebo jak jste podobnou situaci ustáli. Téma je nekonečné, čím víc zkušeností, tím líp. Vlastně to možná potřebujem slyšet úplně všichni.
