Nedávno jsem v našem skupinovém chatu zahlédl zvláštní výzvu: „Zkuste týden nekritizovat partnera a sledujte, co to udělá.“ V první chvíli mi to přišlo úsměvné — vždyť co je na drobné kritice špatného? Ale jak říká moje babička: někdy stačí maličkost a změní se celá nálada v domě. Až teprve po pár dnech mi došlo, kolik takových ustavičných komentářů denně vypouštím do vzduchu. no a tak jsem to risknul.
Proč vlastně tolik kritizujeme?
Podle psychologa Honzy Novotného (jasně, možná jste o něm slyšeli — vede poradnu v Karlíně) je neustálé připomínání partnerovým chyb často spíš návyk než skutečná snaha něco zlepšit. “Lidé mají pocit, že když neřeknou nahlas, co je štve, partner na to nikdy nepřijde,” říká Honza. Připomněli jste někdy partnerce, že už zase pověsila ručník špatně? Můj kolega z práce to prý řeší denně…
Nebo: „Proč jsi nekoupil ten správný chleba?“ Připomíná vám to něco? Neříkám, že nemáme právo na názor. Ale někdy je „mír“ doma důležitější než dokonalý pořádek v chodbě.
Test: týden bez kritiky. Co se opravdu změní
Na začátku jsem byl skeptický (možná i proto, že v naší domácnosti často padají narážky kvůli rozsvíceným světlům). Ale stanovil jsem si pár jednoduchých pravidel:
- Nic nekomentuji, dokud si neujasním, jestli to musím fakt říct.
- Pokud mě něco štve, napíšu si to do poznámek v mobilu – pak si to přečtu později.
- Místo výčitek zkusím jednou denně pochválit.
No a… Vydržel jsem šest dní (počítal jsem i neděli). Už po třech dnech jsem si všiml několika věcí:
- Zlepšil se nám doma humor. Najednou jsme mohli žertovat o věcech, které by dřív končily dusnem.
- Partnerka začala častěji sama od sebe navrhovat řešení běžných drobností. Třeba: „Hele, příště koupím tu tvoji oblíbenou kávu.“ Evidentně začala víc slyšet můj styl komunikace.
- Atmosféra se zklidnila. Nebudu si hrát na psychologa, ale fakt se u nás přestalo tolik bouchat dveřmi.
V našem malém kruhu jsme si pak v práci říkali dojmy — kamarád Jirka tvrdil, že už třetí den měl chuť se s partnerkou víc smát. Ale, nutno podotknout, myslím že to není pro každého. Někdo potřebuje víc „prostor říct nahlas, co mu vadí“.
Co dělat, když se vám to nedaří?
Nechci tvrdit, že od teď je náš vztah pohádka. Třeba v pátek jsem měl nutkání pronesl: “Ty talíře zase nejsou umyté…” Prostě ne. Nakonec jsem to „rozchodil“, šel si zaběhat a zapomněl na to. Možná důležité je — nehrotit. Jděte na to postupně, jak říká moje mamka: „Když nejdeš naštvaně spát, všechno se dá řešit.”
Pokud zjistíte, že vám to nejde, zkuste třeba jednoduchý trik — napište partnerovi, co vám udělalo radost, místo toho, co vás štvalo. Ne vždycky to funguje, ale za zkoušku to stojí. možná vám to otevře debatu i o věcech, na které už roky zapomínáte.
Vztah bez kritiky? Neexistuje. Ale…
Nejsem si jistý, že se dá vydržet celý život bez jediné výčitky — a vlastně bych to ani nikomu nevnucoval. Byly dny, kdy se mi jazyk klouzal, ale nakonec jsem pochopil jedno: kritika je sůl partnerského života, ale když jí je moc, nemůžete vztah „ochutnat“. Vlastně by mě zajímalo, jak to máte vy? Zkusili jste někdy podobnou výzvu? Napište svůj zážitek — nebo to aspoň o víkendu vyzkoušejte… v jednom chatu jsme zjistili, že už samotné odhodlání dokáže doma zázraky.
V každém případě — zkuste si dát týdenní pauzu od kritiky. Možná budete překvapeni, jak moc malá změna ovlivní každodenní pohodu. Však si to uložte a za týden se k tomu vraťte. No, a když to nevyjde… pořád můžete zkusit začít znovu — ponědělní ráno je u nás na restart skoro ideální čas.
