Na jaře jsem navštívil výstavu v DOXu — tři sály, plno prací od mladých tvůrců a… v rohu pár pláten od paní s šedivými vlasy. Upřímně? Její obrazy mě chytily pořádně. Zatímco kolem mě vesele pobíhali studenti s foťáky, já seděl před tím posledním plátnem a nějak nechtěl odejít. Přišlo mi, že právě takhle chutná opravdové umění a ne jen „inspirace Pinterestem“. Čím to, že lidé po padesátce dokáží tvořit tak nad očekávání silná díla? Zkuste hádat – odpověď není úplně poetická.
Více životních zážitků. A to nejde obejít
Asi největší rozdíl? Po padesátce už prostě prošlápnete víc bahna a silnic — něco ztratíte, něco získáte, zpozdí se vám vlak do Brna, někdo vám lže a někdo překvapí. To všechno dá tvorbě hloubku, kterou prostě ve dvaceti nemůžete „osimulovat“. V naší rodině se to táhne — děda skládal básně až když byl dávno v důchodu, ale jeho verše se čtou mezi řádky úplně jinak než povinné úlohy ze střední.
Boj s pochybnostmi a hranicemi – to je každodenní rutina
Měsíc zpátky kolegyně v ateliéru říkala: „Ve dvaceti se bojíš hlavně toho, že zklameš okolí. Po padesátce už je vlastně jedno, kdo co čekal.“ Tenhle klid přichází až časem, když vám život párkrát otočí hru naruby. V umění to znamená, že se přestanete bát riskovat — a to se vždycky projeví. Viděl jsem to na workshopech: mladší generace často řeší lajky a trendy, kdežto ti starší už se dívají víc dovnitř.
Emoce nejsou jen výbuch, ale i tiché doznívání
Rád říkám, že emoce po padesátce jsou jako staré rádio — neprudí, nezlobí, ale víc rezonují. Když vzniká obraz, povídka nebo třeba keramika… Tam už to nejsou jen velká gesta. Stačí jediné slovo nebo tah štětcem a spustí to lavinu. Můj soused, sochař, mi před týdnem tvrdil, že jeho nejlepší práci poznáte podle toho, jak dlouho se na ni díváte — méně výbuchu, víc pomalého napětí.
Tempo a autenticita. Žádné maskování už není potřeba
Ve dvaceti vymýšlíte, čím zaujmete. Po padesátce už chcete jen být sami sebou. V tom je ten vtip — už se nemusí nikomu líbit, nemusíte spěchat nebo se řídit škatulkami. A někdy mám pocit, že pokud v naší galerii někdo opravdu „vystoupí z řady“, tak je to právě člověk, který o to nikdy nestál. Možná jsem staromil, ale opravdovost prostě nejde nahradit marketingem.
Jak podpořit vlastní „umělecký comeback“, i když je vám padesát a víc?
- Nebojte se začít — nikdy není pozdě. Mám známého, který poprvé vzal štětec do ruky v 62.
- Nehledejte trendy. Váš příběh je vaše konkurenční výhoda. Mimochodem, tohle nám v poslední době pořád vtlouká do hlavy lektor na Žižkově.
- Obklopte se lidmi různého věku — zkušenosti i čerstvý pohled vás nakopnou víc než „bublina vrstevníků“.
Je tu i nevýhoda?
Možná se pletu, ale někdy mají lidé po padesátce obavu, že ztratili tempo nebo už „to není ono“. Jenže — v Praze nedávno otevřela novou galerii seniorka, která maluje non-stop od ranní kávy do večera. A její Instagram má víc sledujících než půlka mých mladých známých dohromady… Takže, nejspíš to fakt není jen o věku nebo rychlosti.
Vlastní poučení na závěr
Když projdete určitý kus života, předáte do svého díla energii, kterou vám dvacítka prostě nepůjčí. Možná vypadá méně „hustě“ na první pohled, ale zasáhne hloub, déle rezonuje. Neplatí to pro každého? Jasně — znám i dvacátníky, jejichž práce působí zrale… Ale s přibývajícími roky šance na opravdovost prostě naroste.
Pokud jste v tomhle věku a máte pocit, že svět vás nenabádá tvořit — možná právě teď je ten správný čas začít. Pište, kreslete, zkuste něco nového.
Váš pohled je opravdu jedinečný, i kdyby to měl vědět zatím jen soused nebo vnouče.
A v komentářích napište, jestli souhlasíte, nebo mě chcete přesvědčit o opaku — v umění je každá zkušenost cenná.
Vlastně… stejně nemáme poslední slovo.
