nedávno jsem narazil na jednu debatu — prý proč Čechům pořád vyhovuje kupovat „něco uprostřed“ a co to vlastně znamená pro jejich nápady a projekty. Zaujalo mě to víc, než bych si kdy pomyslel: podle statistik většina lidí v Česku nevěří extrémům, ať už jde o ceny, zážitky nebo služby. Ale je tahle střídmost opravdu plus? Možná ne tak docela.
Střední cesta: bezpečná — ale trochu nuda
Myslím, že to zná každý: stojíte v obchodě, vybíráte kávovar nebo třeba lyže. Ten nejlevnější model působí podezřele, ten nejdražší je „zbytečný luxus“. A tak sáhnete po „zlatém středu“. — jak říká můj soused: „nechci vyhodit peníze do luftu, ale šetřit taky nebudu“. Žádný risk, žádné velké emoce. Jenže právě tahle strategie vás může stát víc, než si myslíte.
Jak kompromisy dusí kreativitu — příklady z reálného života
měli jsme v práci brainstorm, dostali jsme rozpočet — řekněme „tak akorát“. Výsledky? Na pohled rozumné, ale žádná pecka. Když nám pak jednou šéf nalil peníze fakt po staru, vylezly z toho nápady, co se reálně dostaly až na festival v Karlových Varech. Paradox? Ani ne — člověk prostě cítí omezení, ale není nucen jít do extrému ani dělat maximum z minima. Takže šetří odvahu.
- Levné řešení: Nutnost improvizovat, hledat zkratky, obcházet pravidla.
- Drahé řešení: Možnost odvázat se, přidat něco navíc, nebát se selhání (protože „když už to stojí tolik…“).
- Střední cesta: Minimalizace rizika i ambicí. Vše na jistotu.
Váš kreativní potenciál přestává růst — a to i v malých věcech: při oděvu, cestování, dokonce i při výběru restaurace. V našem chatu jsme se shodli: když si dáte oběd v lokálu „tak akorát“, většinou zapomenete, co jste jedli už druhý den. Ale dát si buď něco úplně obyčejného (utopence za 45 Kč), nebo večeři v Esce — to si člověk zapamatuje.
Čím nás střední třída drží zpět?
Není to jen v penězích. Krásný článek jsem četl nedávno v Hospodářkách — lidech uprostřed nejvíce děsí změna, protože mají co ztratit. Pořád lavírujeme. Bojíme se udělat chybu nebo být „moc“ ve svých očekáváních — třeba si víc říct v práci, zkusit netradiční koníček, pustit se do cizího projektu. Neříkám, že risk je vždy cesta — ale bez něj je život prostě, eh, šedý.
Naučte se jít aspoň občas do extrému. Fakt to bolí míň, než si myslíte
moje máma vždycky radila: „když už něco děláš, dělej to pořádně, nebo vůbec.“ Dlouho jsem tomu nevěřil, ale poslední měsíce to reálně zkouším. Ať už jde o levnou dovolenou typu spaní pod širákem, nebo naopak o koncert za tři tisíce — zážitek je prostě výraznější. Neříkám, že je to pro každého, a možná mi to jednou přestane stačit… Ale žít pořád v kompromisu znamená vymazat ostré kontury svého života. No vy rozumíte.
- Zkuste si někdy vybrat „nejlevnější“ možnost — třeba oběd v automatech. Hned zjistíte, co je pro vás opravdu důležité.
- A pak naopak ten „zbytečný luxus“ — třeba lístky do Národního divadla na premiéru nebo designovou kávu.
- Srovnejte si pocity. Vsadím se, že ty krajní zážitky vám zůstanou v hlavě déle než střední cesta.
Váš svět nebude nablýskanější, když budete jen průměrní
měsíc zpátky jsme to řešili na pivu — proč je tolik věcí českých „fajn, ale nevýrazných“. Možná za to může historie, možná náš strach ze „zbytečného drama“. Ale když si dovolíte zariskovat, může vás potkat fakt něco nečekaného. Stačí občas překročit tu zlatou střední… či jak se to říká.
korunujte to vlastním pokusem — až půjdete příště něco kupovat, vyberte opačný extrém, než byste normálně chtěli. Nebo napište do komentářů, jak to máte vy. Třeba vám to přinese aspoň malé probuzení. A když ne, možná jsem se prostě spletl… V každém případě dík, že jste dotáhli až sem.
