Minulý týden jsem v kavárně na Letné zaslechl debatu dvou čtyřicátníků. Jeden druhému povídal: „Ve čtyřiceti už přece nemůžeš začít úplně znova, to je jen pro mladé.“ Přistihl jsem se, že bych se nejraději přidal do hovoru. Protože nejenom že můžete. Ale spousta lidí kolem nás to fakt dělá. A možná budete překvapeni, jak často to vyjde lépe, než si kdo myslel.
Proč máme strach začít po čtyřicítce?
V Česku pořád zakořeněná představa: první práce je osudová, kdo mění, riskuje. Jenže svět se změnil — a úplně upřímně, kdo z nás je pořád stejný jako v pětadvaceti? Z mých zkušeností (pravda, už přes deset let editování článků) vím, že největší překážka není věk, ale náš vlastní strach. Nové začátky bolí. Hlava nabízí hromadu důvodů proč ne: rodina, hypotéka, chybějící zkušenosti, kolegové mladší o 15 let. Ale upřímně, něco z toho je spíš výmluva.
Příběhy lidí, co se nebáli – inspirace z domova i okolí
Možná už jste slyšeli ten příběh: Vera z Ostravy, 43 let, roky pracovala jako účetní. Pak jí začaly vadit nekonečné tabulky, rozhodla se začít malovat keramiku. Teď má malý ateliér a na Instagramu jí sleduje několik tisíc lidí (mimochodem, její hrnky mají úspěch i na trzích v Brně). V našem chatu si o ní lidi posílají fotky a recepty na glazury — kdo by to čekal.
Znám taky příběh Romana — dlouho hlídal sklad v jedné pražské firmě, ale pořád chtěl zkusit IT. Ve 45 začal chodit na večerní kurzy, ze začátku to trochu drhlo (říkal, že kódování je prý horší než první manželství). Teď ale vyměnil balíky za klávesnici, je testerem softwaru a kolegové ho berou, protože přináší nadhled, humor a zkušenosti, co dvacátníkům prostě chybí.
Kdy je čas na změnu? Malý check-list na zrcadlo
- Hodiny v práci se vlečou a vy počítáte minuty, než můžete jít domů
- Pravidelně si představujete, jak byste chtěli pracovat „někde jinde nebo úplně jinak“
- Na otázku „co tě naposledy v práci fakt bavilo?“ přemýšlíte o době, kdy byl prezident Havel
- Často závidíte jiným jejich radost z práce, i když to nahlas nepřiznáte
Jestli jste pokývali hlavou u dvou a víc bodů, otázka zní: Co s tím? Neříkám, že se máte dnes odpoledne zvednout a napsat výpověď (i když, znám jednoho, co to udělal). Ale začít plánovat, mapovat možnosti, ptát se lidí v okolí — to už ano.
Tipy, jak na velký restart po čtyřicítce
- Nepodceňujte síť kontaktů. Věk je výhoda — znáte víc lidí, než myslíte. Můj známý z Liberecka našel nové místo díky sousedce, se kterou deset let řešil plot.
- Nebraňte se digitálním dovednostem. Jasně, některé věci se učí hůř (měsíc jsem zápasil s Google Tabulkama). Ale kurzy jsou dnes online, a kolegové často rádi poradí.
- Ptejte se mladších kolegů. I když sebevědomí našeptává něco jiného, mladší kolegové často respektují ty, co se umí ptát a přiznat chybu. Fakt.
- Investujte čas (ne nutně peníze) do sebe. Čtěte, choďte na kurzy, i něco zdarma — možnosti jsou široké. Nedávno kolega našel super workshop přes Aktuálně.cz a otevřelo mu to úplně nový směr.
Realita: není to snadné, ale děje se to pořád víc
Nevěřím na univerzální recepty. Možná někomu změna kariéry nepřinese kýbl peněz, ani slávu — ale často slyším, že přinesla větší klid, sebevědomí, že život není jen kolotoč účtenek a nákupů. I moje máma vždycky říkávala: „Hlavu vzhůru, dokud funíš, není pozdě.“ Něco na tom asi bude.
Nakonec, hranice máme spíš v hlavě než v občance. Lidé ve čtyřiceti (i padesáti) mění profesi a svět je z toho většinou mnohem méně vyděšený, než si myslíme. Možná je čas překvapit sám sebe.
Máte svůj příběh, nebo otázku?
Jestli jste kariéru změnili, přidejte komentář — vaše zkušenosti můžou dodat odvahu ostatním. Anebo prostě napište, co vás teď láká. V našem věku už se fakt nebojíme zkoušet nové věci. Nebo jenom já?
No, v obecnosti: jestli cítíte, že něco nejde, podívejte se kolem — možná už to někdo dokázal. A je úplně normální nevědět, kde začít…
