Věděli jste, že některé kavárny v centru Prahy si za cappuccino účtují víc než vídeňské hotely? Nedávno mi kamarádka poslala účet z brunchu, nad kterým by zaplakal i můj účetní. Přitom (možná to znáte) – za rohem stejnou kávu pořídíte za třetinu. Vždycky jsem si říkal, že na tyhle pasti už snad nikdo neskočí, ale zase jsem se spletl…
Co jsou to vlastně turistické pasti?
Když kolega nedávno platil za pivo v centru Prahy sedmdesát korun, řekl jsem si: „tohle už je fakt moc“. Turistická past je místo nebo služba, kde platíte hlavně za polohu a ne za kvalitu. Mezi oblíbené triky patří „speciální turistická menu“, směšné příplatky za led v nápoji a suvenýry, které vypadnou ze šicího stroje někde v Asii.
V mém rodném Brně se s tím taky občas potkám — hlavně v létě, když přijedou Švédové s mobilem v ruce a hledají „autentickou“ hospodu a nakonec skončí u předražených burgerů na náměstí Svobody.
Turista nebo místní? Jedna aplikace, ale rozhoduje všechno
Na minulý týden jsem měl naplánovanou pracovní cestu do Olomouce. V rychlosti jsem do telefonu stáhl aplikaci Mapy.cz — prý pomáhá najít i místa, o kterých ví jenom místní (aspoň to tvrdil můj soused a většina kamarádů v chatu).
- Stačí otevřít Mapy.cz, zadat „restaurace“, a místo prvních tří výsledků zkusit scrollovat níž — často najdete podniky bez menu v angličtině (což bývá dobré znamení)
- Kategorie „Turisticky neznámá místa“ a filtry — nádhera, vážně! Přesně tam jsem narazil na skvělou polévku, kde v menu stálo „vývar dne“ a ne „Soupe of the day“
- Hodnocení od lidí, kteří se opravdu jmenují třeba Karel Janoušek nebo Tereza z Olomouce, jsou pro mě vždycky důvěryhodnější. Když u recenze není smajlík nebo vlaječka, obvykle neriskujete klamavou reklamu
Tohle samozřejmě nefunguje na sto procent pro každého — možná jsem měl prostě štěstí, ale od té doby jsem se zvykl podívat vždy i na komentáře z posledních týdnů.
Rychlé tipy: Co sledovat, když nechcete platit jako cizinec
-
Zlaté pravidlo – zeptejte se na cenu předem
I když vypadáte jako místní: můžete skončit s „turistickým menu“. Otázka „kolik to stojí?“ často zafunguje líp než vyhrocená recenze na Googlu. -
Hledejte podniky, kde sedí i důchodci
Tohle poradila moje babička. Místní důchodci mají radar na férové ceny. Nedávno jsem to zkusil v Ostravě — místo předražené pizzerie jsem skončil v bistru, kde za 75 Kč donesli domácí guláš a nikdo neřešil, jestli jste turista. -
Když je v menu obrázek pražského orloje – raději nechte být
To samé platí pro jídelníčky s pěti světovými jazyky. -
Recenze číst, ale s rezervou
Jeden známý říká: „když je něco moc slavné na TripAdvisoru, není to pro místňáky“. Možná má pravdu.
A co dělat, když už jste naletěli?
Popravdě, mě se to stalo už několikrát — třeba před dvěma lety v Karlových Varech, kde jsem za ledovou vodu zaplatil 80 korun. Asi největší chyba je dělat scénu. Pokud vám něco neštymuje, prostě zaplaťte základ a rychle pryč. A příště prostě aplikace do ruky.
V našem chatu se jednou kolega svěřil, že místo do legendární pražské cukrárny omylem zapadl do pasti o ulici vedle — a pak místo dortu platil výlet do Dubaje…
Jak na to příště? Základní kroky k přežití
1. Vždycky browsujte Mapy.cz nebo Google Maps a nekoukejte jen na první tři podniky
2. Sledujte česká hodnocení, ne ty s vlaječkami
3. Pokud uvidíte deset jazyků na dveřích, sáhněte po jiné možnosti
4. Zeptejte se místních — někdy stačí poprosit baristu na rohu
v podstatě, pokud máte smartphone, nejste nikdy ztracení. Možná budete muset ujít pár metrů navíc, ale ta polévka za 40 korun za to fakt stojí… no vy víte.
Závěrem: sdílejte vlastní tipy, nebo si je radši nechte pro sebe?
Možná jsem nenapsal vše — a určitě něco přehlížím. Pokud máte vlastní osvědčené tipy, podělte se v komentářích, nebo si je klidně nechte na příští výlet mimo hlavní třídu. No, v každém případě — chytrý telefon do kapsy a nebojte se ptát kolemjdoucích. Třeba bude vaše zkušenost větší, než se zdá…
