Přiznejme si to: trapné momenty nás překvapí přesně tehdy, když si myslíme, že máme všechno pod kontrolou. Minulý týden jsem stál ve frontě v malé kavárně v Brně, chtěl si objednat flat white — a vypadlo mi jméno úplně obyčejného kolegy, o kterém byla řeč. Hrozný pocit. Ale víte, co mě tehdy zachránilo? Jednoduchá věta, kterou jsem kdysi slyšel od kamaráda programátora. Od té doby mě vytáhla už z pár divných situací.
Proč vlastně ty trapasy tak řešíme?
Zajímavé je, že podle průzkumu agentury STEM/MARK z minulého roku 8 z 10 Čechů zažije trapas na veřejnosti minimálně jednou měsíčně, a každý druhý o tom pak den přemýšlí. Ať už jde o zapomenutí jména, nerozumění v rozhovoru, přeřeknutí — nebo jen o ten klasický moment, kdy pozdravíte cizího člověka. To, že se u toho někdy trochu zpotíme, je normální.
Ta věta, která funguje (ale každý na ni zapomíná)
Když se dostanete do slepé uličky — nevíte, jak dál, chcete se vykroutit, nebýt za blázna — zkuste říct prostou větu:
„Tohle je fakt legrační situace, co?“
Možná to zní až moc jednoduchě. Ale právě v tom je její síla. Tím, že trapas pojmenujete nahlas, často rozpustíte napětí nejrychleji. Jde o tzv. benigní narušení — pojem z psychologie vztahů. Zapojíte druhé, přiznáte svou lidskost, a najednou se trapas stává jen chvilkovou epizodou. Funguje i s variantami: „Počkejte, mně se teď úplně vypařilo jméno!“ nebo „No, tohle se stává asi každému…“
Kdy to použít? A kdy raději mlčet
- Když někdo ztratil nit rozhovoru, nikdo neví, jak navázat — klidně to řekněte.
- Při složitějším networkingovém večeru, kde je každému trochu trapně — uvolníte atmosféru.
- Při předání slova na poradě, kdy jste zapomněli pointu — právě tehdy vytváříte důvěru.
- Jenom pozor u formálních setkání (například s úředníky). Tam to může působit lacině… ale třeba se mýlím.
Co mi funguje (ale stoprocentní návod to není)
Mě osobně tahle taktika vytáhla z problémů při prezentaci na vysoké škole nebo když jsem si spletl šéfa ve výtahu (jo, to byl trapas roku…). Podobně reaguje i moje kolegyně Jana — prý když má pocit, že neví kudy kam, pojmenuje situaci a lidé hned roztají. Ale protože každý jsme jiný, nejspíš to neplatí univerzálně. znáte to — někdy je nejlepší dělat, že se vůbec nic nestalo.
Co ještě pomáhá podle Čechů?
Ptal jsem se v našem firemním chatu, jak ostatní řeší podobné momenty. Nejčastější rady?
- Změnit téma — v duchu „Co jste viděli dobrého v kině?“
- Lehce se pousmát a mlčet — někdy trapno prostě vyšumí samo
- Zapojit drobný vtípek nebo nadsázku — třeba „No, příště si to možná napíšu na ruku…“
- Pokračovat klidně, jako by se nic nestalo — prý to funguje hlavně v Plzni
Všiml jsem si, že čím starší lidé, tím méně je tyhle situace trápí. Moje teta z Ostravy tvrdí, že nejhorší trapas je, když člověk dělá, že žádné trapasy nezažívá.
V čem je vlastně ten trik?
Nakonec každý musí najít, co mu sedí. Ale otevřenost a lehká sebeironie zabírají skoro vždycky. Pokud máte pocit, že to nevypadá přirozeně, zkuste to nejdřív „nasucho“ u známých. Je to malý krok, který často změní celý průběh rozhovoru, schůzky nebo rande. I když možná přeceňuji sílu jedné věty…
Máte vlastní zaručený trik proti trapasům? napište mi pod článek — ať se taky trochu pobavíme. No, vy víte jak to chodí.
