Nedávno jsem v kavárně na Karlíně zaslechl rozhovor dvou holek: „Hele, kámo, seznámili jsme se úplně naživo… a bylo to boží.“ Až se mi chtělo usmát. V době, kdy Tinder a spol. diktují tempo randění, jak v Česku, tak vlastně kdekoli, se paradoxně mladí začínají zase vracet ke starým, skoro zapomenutým způsobům seznamování. Proč? Možná už toho swajpování mají plné zuby – nebo prostě zjistili, že offline chemii těžko něco nahradí.
Seznamky vládnou, ale dávno nejsou cool
Pamatuju si, jak se kdysi na Tinder tvářilo spíš nesměle. Dneska má skoro každý okolo dvaceti v telefonu dvě, tři appky — často čistě z nudy. V našem chatu jsme minule řešili, koho vůbec ještě baví psát si týdny s člověkem, který ve skutečnosti vypadá úplně jinak, než na fotkách. Reálné setkání většinou končí trapasem nebo minimálně rozčarováním. Jak říká jeden kámoš z Vinohrad: „Měl jsem asi deset Tinder schůzek. Jen jedna nebyla katastrofa.“
Ten trik? Stačí si jen povídat… naživo
Možná už tušíte – tím starým trikem je obyčejné oslovení v reálném světě. Ano, zní to možná zastarale, ale ve skutečnosti je to pro mladé čím dál lákavější. Víc než půlka kamarádů teď říká, že poslední vztah začal někde v hospodě nebo na koncertě, ne v appce. Možná, že digitální seznamování unavuje i proto, jak rychle se z něj vytratila upřímnost. Offline prostě vidíte druhému do očí – a když se káva nepovede, alespoň máte historku do firemního Slacku. Víc skutečnosti, víc možností poznat opravdového člověka.
Kde se seznamovat dneska bez appky?
- Městské akce: například farmářské trhy, open-air koncerty nebo festivaly jako Metronome v Praze.
- Podniky na Praze 7: zkusíte bar Cobra nebo paralelní svět kaváren, třeba Café Letka.
- Knižní kluby, kreativní workshopy: v komunitních centrech, které teď hodně frčí – zapište se třeba na keramiku.
- Sousedské akce a pikniky: často se najde někdo, kdo prostě přijde a začne si povídat.
[IMAGE2]Czech youth at outdoor summer festival[/IMAGE2>
Proč to vlastně funguje?
Na minulém teambuildingu padla skvělá myšlenka: když se potkáte offline, chováte se víc autenticky. Nemáte čas vymýšlet dokonalou odpověď nebo fotit z třiceti úhlů. Prostě reagujete na situaci, humor, trapasy – a to je nejlepší síto. Čistě osobní zkušenost: minulé léto jsem náhodou potkal člověka na večírku kamarádky. Tři měsíce jsme si psali přes messenger, ale reálně jsme spolu začali být až po tom, co jsme byli „nuceně“ naživo. Všechny digitální zábrany byly pryč. A neříkám, že to je pokaždé pohádka.
Jak na to? Pár rád z terénu
- Neschovávejte se za mobil. Zkuste tu obávanou věc: začít jednoduchou konverzaci. „Ahoj, ty taky čekáš ve frontě na espresso?“ – někdy to fakt stačí.
- Nevykašlete se na řeč těla. Úsměv, otevřený postoj, kontakt očí – předává to víc než půlka zprávy.
- Nemějte vysoká očekávání. Často se nevyvine nic, a je to v pohodě. Vyměňte si třeba kontakt a uvidíte.
mimochodem, bacha na to – ne každý je zvyklý na náhodnou komunikaci. Někdo může být překvapený, někdo mile, někdo ne. Ale kdo nic nezkusí, nic nezíská, to říká nejen máma, ale i můj bývalý šéf.
Offline seznamování je zpět. Nebo jsem jen staromódní?
Celé to má samozřejmě háček. Výsledek nikdy není jistý, někdy si připadáte jak v osmdesátkách, jindy se prostě nesejdou preference. Ale upřímně, málo co osvěží den jako nečekaný rozhovor – ať už v tramvaji, nebo u stánku s trdelníkem. Možná to není pro každého, nevím, mně osobně z toho plyne víc zábavy než z dalšího bezduchého swajpování.
V každém případě: jestli vás digitální svět unavil, zkuste někdy prostě jen promluvit s cizím člověkem kdekoli v Praze, Brně nebo Plzni. kdo ví, kde potkáte svou pravou lásku? V nejhorším budete mít aspoň story na příště. Víc takových náhod, co myslíte?
