Historické představy a archeologické nálezy
Pro původ domácích koček byly dlouhou dobu tajemstvím, kdy jejich historie sahala tisíce let zpět před jejich rozšířením po světě ve formě populárních internetových memů a ozdob domácností. Archeologové se dlouho domnívali, že lidé a kočky začali žít společně přibližně před 9 500 lety v oblasti Levantu — dnešní severovýchodní části Středomoří a Blízkého východu — kdy začal období neolitu a lidé začali pěstovat plodiny.
Podle této teorie legendární jsou zásoby obilí, které přitahovaly hlodavce. Ti zase přivábili volně žijící kočky do okolí. Lidé na jejich schopnosti lovu začali spoléhat a později je začlenili do svého prostředí jako domácí mazlíčky. Nejstarší známe pozůstatky koček pocházejí z pohřebiště na Kypru, datované právě do této doby.
Nové genetické důkazy mění pohled na historii koček
Ovšem nejnovější analýzy genetických dat, získaných z kosterních pozůstatků koček nalezených na archeologických nalezištích po celé Evropě, na Blízkém východě i v Asii, naznačují, že dnešní domácí kočky mají mnohem mladší původ a nejsou vůbec prvními kočkami, které žily vedle lidí.
Profesor Greger Larson z Oxfordské univerzity, který byl spoluautorem dvou publikovaných studií, uvádí, že zkoumání kostí přisuzovaných domácím kočkám starým až deset tisíc let odhalilo shodné genetické složení s populacemi moderních koček, jež dnes dominují v domácnostech.
„Tím se zcela mění celá narace o jejich původu,” říká Larson.
Výzkum z Evropy a jeho překvapivé závěry
Studie publikovaná v časopise Science analyzovala 87 genetických sekvencí starých i současných koček a ukazuje, že původně domácí kočka, vědecky známá jako Felis catus, pochází z oblasti severní Afriky. Jejich předky byli blízce příbuzní africké divoké kočce, Felis lybica lybica.
Tato populace se rozšířila napříč Evropou v době vzestupu Římské říše asi před dvěma tisíci lety. Nový výzkum o tom informuje a povoluje přesnější sledování jejich migrace.
Příchod koček do Číny a starší africká populace
Další studie, publikovaná v časopise Cell Genomics, se zaměřila na DNA 22 kostí pocházejících z oblasti Číny, datovaných do posledních 5 000 let. Zjistila, že již v roce 730 n. l. byla domestikovaná kočka přivezena do Číny pravděpodobně jako součást obchodních karavan na Hedvábné stezce.
Před tímto obdobím však lidé vedle lidí vzhledem k označení vědeckého druhu Prionailurus bengalensis, známé jako levhartí kočka, žili od minimálně 5 400 let před naším letopočtem až do doby kolem roku 150 n. l. Její pozůstatky byly identifikovány na sedmi archeologických nalezištích v Číně.
Sousedé – levhartí kočka a její vztah k lidem
Prionailurus bengalensis, malá divoká kočka pocházející z Asie, je geneticky odlišná od Felis subspecies a běžně si s nimi nekříží. Přesto začali moderní chovatelé v 80. letech minulého století křížit různé druhy a vytvářeli tak populární levhartí kočku.
Historicky měly tyto kočky se člověkem vztah „koinistenční” – obě strany z toho těžily, ale kočka se nikdy nestala plně domestikovanou. Byly pro lidi zdrojem pomoci při odstraňování hlodavců, zatímco kočkám zajišťovaly stálé zásoby potravy. Avšak se pravděpodobně nikdy nezamýšlelo o kontrolovaný chov nebo chovný zásah.
„Vzájemný vztah člověka a levhartí kočky se nakonec rozpadl a dnes žijí v přírodě jako naši tajní a neviditelní sousedé,” uvádí Luo.
Příčiny a důsledky neúplné domestikace
Podle Luo je důvodem, proč se levhartí kočka nikdy zcela nestala domácím mazlíčkem, její pověst dravce na kuřata i hlodavce. V čínském folklóru je označována jako „tygr na kuřata,” což souvisí s její chutí na jinak méně chráněná hospodářská zvířata.
Podle Luo postupné změny v chovu drůbeže od volného pasení k uzavřeným systému zvýšily konflikty mezi lidmi a kočkami. Přítomnost levhartích koček v okolí sídel klesala v období, kdy China zažívala období chudoby a klimatických změn po rozpadu dynastie Han, od roku 220 n. l. do začátku vlády dynastie Tang v roce 618 n. l.
Nicméně Luo upozorňuje, že se nejedná o vyhynutí, ale spíše o ústup kojících levhartích koček, které se nadále vyskytují v jejich přirozených lesních stanovištích.
Současná tíseň a význam archeologického výzkumu
Nové poznatky přiznávají, že vztahy mezi kočkami a lidmi se vyvíjely v odlišných prostředích a že historie domestikace byla mnohem složitější, než dosud předpokládali. Nedostatek archeologických vzorků z oblasti Severní Afriky a jihozápadní Asie stále brání úplnému pochopení jejich původu.
William Taylor, odborník na domestikaci z University of Colorado, poznamenává, že je fascinující sledovat, jak nové genetické studie pomáhají sledovat cestu, kterou kočky podnikly — od prvních obchodních tras, jako byl Hedvábná stezka, až po jejich roli v dnešní společnosti.
Kočky a starověký Egypt
Šokující zjištění, že původ domácí kočky sahá do severní Afriky, není podle odborníků překvapivé. Jonathan Losos, profesor biologie na Washington University, poukazuje na význam koček v ikonografii starověkého Egypta. Zdi hrobek často zobrazuji kočky jako součást rodiny, nosící náhrdelníky, s nádobami na jídlo či sedící pod židlemi.
Není však zcela jisté, zda celý proces domestikace započal právě v Egyptě, nebo zda šlo spíše o místo, kde se stali kočky společníky lidem, až poté, co se jejich role rozšířila po různých částech světa.
Studie naznačuje, že již před rokem 200 př. n. l. žily na evropských nalezištích v evropských kočkách velmi podobné divoké kočky, Felis silvestris, nikoli však domácí. Přesto je možné, že se jejich mláďata — odchovaná při kontaktu s lidmi — dále domestikovala.
Pokračující výzkum a neúplná historie
Práce na objasnění historie koček stále pokračuje. Jinak řečeno, bez dostatečného množství archeologických nálezů z oblasti severní Afriky a jihozápadní Asie je jejich úplný původ stále otevřený. Losos dodává, že „vějíř soudobých tajemných tvorů, jako jsou kočky, je velmi složitý. Je potřeba více starověkého DNA, aby se tyto záhady rozluštily.”
