Nedávno v našem firemním chatu někdo hodil otázku: proč mají „čtyřicátníci“ (a starší) v pracovních týmech až překvapivě stabilní a spolehlivé výsledky? Přiznám se, chvíli jsem jen pobaveně scrolloval — nějak automaticky čekáte, že nejlepší jsou ti čerství, energičtí absolventi. Jenže podle statistik je to často přesně naopak. A některých faktů si prostě nejde nevšimnout.
V Česku je věk v práci víc než jen číslo. Znamená zkušenosti, klid v krizových situacích i schopnost reálně plánovat — ne jen zabíjet čas v kanclu. proč vlastně ti po čtyřicítce drží týmy pohromadě?
Praktická efektivita: Zkušenost, která šetří čas (i nervy)
Asi to sami znáte — přijde nový projekt, většina v týmu stresuje, chrlí nápady, jeden lepší než druhý. A pak se ozve starší kolega, třeba paní Jitka z Karlína: „Tohle jsme ladili už předloni, byl tam ten samý problém.“ Prostá zkušenost šetří hodiny experimentování.
- Efektivní řešení bez zbytečného chaosu — „dělal jsem to, vím proč“
- Rychlá orientace v byrokracii a firemních procesech — kolikrát jsou to úplné labyrinty, že?
- Minimum zbytečných e-mailů, meetingů i excesů typu „dáme to ještě do Teams“
Klidnější přístup, méně drama
Měsíce tři zpátky — krize před deadlinem, v týmu samí nervózní juniori. A jeden kolega, věkem někde kolem padesátky, bez emocí navrhl dvě jednoduché změny v postupu. Práce odsejpala, drama opadlo. Nechci přehánět, ale právě tahle vyrovnanost zachraňuje v praxi desítky situací.
Můj známý z Plzně říká, že po čtyřicítce člověk nepanikaří „nad každou tabulkou v Excelu“ — a když už, aspoň to nedává najevo. Duševní odolnost se prostě hodí, no.
Realismus, plánování a motivace: Výhoda, o které se málo mluví
Těchto pár bodů mi potvrdila většina kolegů v naší „mezigenerační“ pracovní skupině:
- Umí rozpoznat, co je fakt důležité — a co může chvíli počkat
- Nastaví si reálné termíny, výsledky i priority (“honit se za nesmyslem, to už jsem dělal ve třiceti“)
- Přistupují k motivaci vlastní i kolegů bez přehnaných očekávání
[IMAGE2]Czech mature businessman planning project Prague[/IMAGE2>
No a taky — což se mi na těch „dospělejších“ fakt líbí — už ví, že kariéra není Ironman. Umí delegovat, připouští si únavu a nejsou nervózní z pár složitých dní. občas říkám, že jsou mistři v „běhu na dlouhou trať“, ale možná přeháním.
Vztahy a sociální inteligence — tajná zbraň?
Podle personalistů je u lidí po čtyřicítce znát vytrénovaná schopnost chápat lidi kolem sebe. Výhoda, o které se mluví málo: méně konfliktů, víc ochoty sdílet zkušenosti, menší rivalita. Taky často slýchám (třeba na bowlingu s kolegy), že si do práce už „nenosí ego“, srovnávají se jen sami se sebou.
Jestli v tom hraje roli výchova za socialismu, nebo jen fakt, že těch pár dekád něco znamená — to nechám na vás. v každém případě ale rozdíl poznáte na první pohled.
Jak z toho vytěžit maximum? Pár tipů pro „mladší“ i „zralejší“
- Nebojte se ptát starších kolegů — většinou vás rádi provedou slepými uličkami
- Pokud už vám bylo čtyřicet — nebojte se nabídnout mentoring, je po tom hlad!
- Různověké týmy opravdu fungují lépe — stačí překonat počáteční rozpaky
Závěr? Věk sám o sobě není zárukou ničeho, ale dává vám do ruky pár skutečných trumfů. v našem oboru vám to potvrdí každý druhý šéf. A možná i vaše máma — jak mi nedávno připomněla u večeře: „Stáří není na překážku, ale na pomoc.“ souhlasíte? napište mi, co si o tom myslíte… v diskusi pod článkem nebo jen tak kolegovi při kafi.
