Nedávno jsme v našem pracovním chatu rozebírali jednu takovou situaci: člověk se omluví, ale druhý to vnímá skoro jako provokaci. No a pak se divíme, proč se vztahy zadrhávají — omlouváme se, ale něco prostě drhne. Podle statistik až 68 % Čechů vnímá omluvy jako formální gesto, bez opravdového významu. proč to tak je?
Omluva má být mostem, ale někdy je spíš plotem mezi lidmi. Všimli jste si někdy, že „promiň“ často letí do zdi, aniž by něco opravdu změnilo? Měsíce zpátky jsem potkal souseda, co pronesl „sorry“ tak automaticky, že jsem si nebyl jistý, jestli slyšel, co mi vlastně provedl…
Česká omluva – rituál nebo upřímnost?
Stačí se rozhlédnout v tramvaji — někdo vás šťouchne, rychle zamumlá „promiň“ a pokračuje, aniž by navázal oční kontakt. v lepším případě. Horší jsou ty situace, kdy omluva přijde v emailu — bez diakritiky, někdy bez podpisu. proč?
Kolega mi jednou řekl, že čeští muži mají „omlouvací blok“. Možná v tom hraje roli povaha, možná místní výchova. U nás se hodně sází na to, že činy, a ne slova. Ale někdy i slovo může zafungovat — pokud není jen do počtu.
Omluva jako fráze: kde se to bere
V angličtině zní „sorry“ skoro všude — od supermarketu po letiště. U nás to ale zní cize, až moc zdvořile. Zkuste někdy říct „omlouvám se“ namísto „promiň“ a uvidíte ty pohledy v MHD. možná proto to raději balíme do ironie nebo rychlých frází.
- Promiň… (bez vysvětlení a emoce)
- To je moje chyba… (rychle a bez pohledu do očí)
- No jo no… (s úsměvem, který říká spíš „stejně si myslím své“)
Mamka vždycky tvrdila, že omluva v sobě musí nést alespoň špetku lítosti. Ale upřímně, líto nám často ani není — jen chceme, aby už byl klid.
Proč to (ne)funguje: fakta & zkušenost
Nedávno jsem četl výzkum na Karlovce — vyšlo jim, že až 80 % neúčinných omluv v Česku plyne z toho, že chybí uznání škody nebo specifikace, za co se omlouváme. Prostě „promiň“, a hotovo. Chybí osobní odpovědnost.
V praxi: když kolega rozlije kafe po stole, většinou jen zamumlá něco pod vousy. Ale kde je ta druhá půlka věty? „Mrzí mě, že jsem ti polil sešit, pokusím se to napravit.“ V takovém duchu — jenže to už často nebývá.
Jak na omluvu, která opravdu něco změní?
Zkuste malé změny:
- Řekněte přesně, za co se omlouváte — ne obecné „promiň“, ale třeba „promiň, že jsem nedošel včas a zdržel tě“.
- Ukažte, že je vám to líto (nejde o teatrálnost, stačí tón).
- Pokud to jde, nabídněte řešení („příště dám vědět dřív“, „přinesu nový sešit“).
Můj bývalý šéf říkal: „dělat chyby je lidské, omluvit se správně je umění“ — asi měl pravdu, i když mě to tehdy štvalo.
Co na to Češi?
V naší firemní anketě jsme se ptali, co je pro kolegy nejdůležitější v omluvě. Překvapivě vyhrála jasná odpovědnost, ne květomluva. Možná i proto jsou nám blíž upřímné omluvy bez divadla.
No… možná jsem na to moc velký detailista, ale mám pocit, že kdyby Češi trochu zvolnili s rychlopromiň a zkombinovali to s konkrétním vysvětlením, spoustě malých konfliktů by se prostě předešlo.
Váš pohled?
Jak to vidíte vy? Máte nějaký svůj „zaručený“ omluvný trik? Nebo vás víc pobaví ta česká zvyková ironie? Hoďte svůj názor do komentářů — v našem prostředí na to vždy vznikne barevná debata.
Vlastně… v tom může být celé kouzlo omluv: když jsou opravdu naše, ne cizí. no, vy snad víte, co tím myslím.
