Když se řekne „mít hranice ve vztahu“, většina lidí zpozorní — jako bychom mluvili o rozchodu místo o lásce. Ale na rovinu: za poslední půlrok jsem viděl ve svém okolí víc zhrzených lidí, kterým žádné hranice zlomily srdce, než těch, kteří je příliš striktně drželi. Možná je to nějaké lokální prokletí – anebo prostě realita dnešní doby.
Vztahy bez hranic připomínají smíchání čaje a mléka v britské kavárně — sice to možná má šmrnc, ale kdo ví, kolik je čeho uvnitř. A přitom, jak říká moje kolegyně z Brna, hranice nejsou o izolaci, spíš o úctě: k sobě i k druhému.
Takže otázka nezní, zda je mít, ale jak je nastavit, aby zafungovaly i v realitě — nejen v příručkách. No a trochu taky o tom, proč to není sobectví… nebo aspoň ne vždycky.
Co vlastně znamenají hranice ve vztahu?
Možná jste někdy slyšeli, že „správný vztah je o kompromisu“. A pak vám někdo z rodiny po páté v měsíci zavolá v osm večer, protože „ty nikdy neníš dost zaneprázdněný“. Nebo partnerka urazí, že jdete jednou týdně s kamarády na pivo do Lokálu.
Hranice jsou prostě pravidla, která nastavujeme sami pro sebe. Jsou to ty vnitřní mantinely — co je pro mě v pořádku a co už ne. Můžou být úplně banální (například „já neřeším pracovní maily po 18:00“), ale někdy se na nich staví celý vztah.
Proč nejsou hranice sobectví?
- Bez hranic snadno přijdete o vlastní identitu – a po pár měsících ani nepoznáte, co vlastně chcete vy sami.
- Otevřeně nastavené hranice znamenají, že si druhého víc vážíte. Nedáváte mu falešné sliby ani nevytváříte tichý odpor.
- Když jasně říkáte, co zvládnete a co chcete, chráníte i toho druhého před zbytečnými zklamáními. A to je fér.
V českých vztazích je pořád zakořeněná myšlenka, že „správná láska všechno překoná“. Ale to je spíš scénář k nekonečným seriálům na Nově… Skutečné partnerství je o komunikaci. A o dohodě.
Moje vlastní zkušenost? Když jsem byl mladší, vůbec jsem si hranic nevšímal — pak jsem se divil, proč jsem někdy naštvaný na lidi, za které bych dal ruku do ohně. Až když jsme jednou s partou v Jeseníkách strávili většinu dne debatou o „osobním prostoru“, došlo mi, o co jde. Možná to musíte zažít – nebo aspoň o tom s někým mluvit.
Jak si nastavit hranice, aniž byste zněli jako robot?
- Jasně pojmenujte, co potřebujete. Zkuste si to napsat na papír – třeba: „Potřebuju aspoň dvě hodiny týdně pro sebe“.
- Nesnižujte svoje potřeby. To, co je pro vás důležité, nemusí být potřeba vysvětlovat na 20 vět.
- Připravte se na reakci okolí. Váš partner/partnerka možná nebude nadšená, možná se objeví i tiché „proč tě teď nezajímám“. Ale to je fér. Každá změna potřebuje čas.
- Nesnažte se „zavděčit všem“. Ideálních lidí je málo, já mezi ně určitě nepatřím. A ani vaši blízcí nejsou bez chyb. Není nutné hrát si na dokonalost.
Na minulém večírku jsme se s kamarádkou shodli, že kdo má jasno v hranicích, ten je mnohem klidnější. Nevím, jestli je to univerzální pravda, ale určitě se mi poslední dobou líp spí.
Příklady hranic v praxi (a proč někdy nefungují)
Jednou mi můj soused povídal, jak nastavování hranic v jeho manželství znamenalo víc konfliktů na začátku, ale nakonec méně dusna později. Sice „nejde to z nuly na sto“, někdy je to spíš pokus-omyl.
- „Nepůjčuju peníze rodině bez dohody s partnerem.“ — Funguje, dokud to netestuje pražská teta, která je v nouzi každé jaro.
- „Nechci sdílet hesla od sociálních sítí.“ — U mladšího ročníku v Praze normál, u rodičů ve Zlíně skoro nepochopitelné.
- „Nechci řešit pracovní záležitosti u večeře.“ — Tohle prý doma zavedli kolegové z našeho týmu, ale ne vždycky to udržíme.
Mějte na paměti – některé hranice bude potřeba opakovat znovu a znovu… Někdy člověk prostě zapomene. Nebo nechce pochopit. Nu, vytrvat se vyplácí.
Jak začít už dnes?
Zkuste ještě dnes večer říct někomu blízkému, co je pro vás důležité. Třeba to bude divná chvilka ticha – anebo nejupřímnější debata za poslední měsíc.
konečně, nejde o to být tvrdý jako ocel, ale spíš srozumitelný jako jízdní řád ČD (no dobře, to je zbožné přání). V každém případě, svoje hranice si zasloužíte – i když se to možná teď nezdá.
Váš pohled by mě docela zajímal – napište mi do komentářů, jestli s tím souhlasíte, anebo to vidíte jinak…
