Někdy stačí pár slov, a člověk má pocit — vše je zpět v pořádku. Ale je to doopravdy tak? Nedávno jsme u piva řešili s kamarádkou omluvy, které víc berou, než dávají. Víte, ty typické: „Promiň, ale…“ nebo „Kdyby ses nechovala takhle, nestalo by se to.“ Možná to zní povědomě.
Podle psychologů i zkušeností spousty lidí z okolí platí — rozhodně není pravda, že každou omluvu musíte automaticky přijmout. Ba naopak. Je několik typů omluv, při kterých se vyplatí mít se na pozoru a neodpustit hned, i kdyby s vámi lomcovala hromada emocí. proč? Protože rychlé odpuštění někdy spíš škodí, než pomáhá.
Omluva s háčkem: když to není omluva, ale manipulace
Každý z nás to aspoň jednou zažil — partner přijde, namísto opravdové lítosti se ale spustí kolotoč vysvětlování a házení viny. Typické věty? „Omlouvám se, že jsem křičel, ale ty jsi mě vytočila,“ nebo „Promiň, ale já prostě takový jsem.“ Jsem přesvědčený, že tohle není skutečná omluva, spíš způsob, jak zamést problém pod koberec. V našem chatu jsme to řešili minulý týden asi půl hodiny. Výsledek? Většina lidí v tom poznala pasivní agresi.
Kdy si dát na omluvu pozor
- Pokud začíná omluva slovem „ale“. Ve stylu: „Promiň, ale mohlas to čekat.“
- Když si partner v omluvě nárokuje roli oběti — „Já jsem tady ten, komu je ubližováno.“
- Omluva se opakuje, ale chování zůstává stejné. Prostě klasický začarovaný kruh.
- Když omluva okamžitě přechází v požadavek — „Omlouvám se, už mi to nevyčítej.“
Z mojí zkušenosti (a možná nejen mojí) — taková omluva většinou neslouží vztahu, ale jejímu autorovi. Cílem není usmíření, ale zbavit se nepříjemného pocitu nebo viny. To ovšem není férové vůči druhému.
Jak poznat opravdovou omluvu
Něco jako „Chápu, proč tě to bolelo,“ nebo „Mrzí mě, co jsem udělal, a chci to napravit“ — to zní jinak, že? Opravdová omluva znamená převzít odpovědnost, nesvádět nic na druhého a nabídnout změnu nebo nápravu.
Babička vždycky říkala: „Slova jsou levná hračka, počkej si na činy.“ A měla fakt pravdu. Změna, i malá — třeba snaha otevřeně si o věcech promluvit bez výmluv — to je lepší než stovka slov.
Měli byste odpustit hned? Proč je čas na místě
Rychlé odpuštění může působit mírumilovně, ale často jen prodlouží bolest. Pokud procházíte stále stejným scénářem omluv a litujete toho ještě dřív, než kývnete na „je to v pohodě“, možná jen prodlužujete vlastní utrpení. Tohle mi nedávno potvrdila i sousedka, která po letech rychlého smiřování zjistila, že některé věci prostě potřebují víc času. A to je vlastně úplně normální.
- Nedávejte druhému šanci na změnu hned — sledujte, jak se chová v dalších dnech.
- Zeptejte se sami sebe — co vlastně cítíte, potřebujete čas na zpracování?
- Když si nejste jistí, řekněte to — „Potřebuju chvíli, abych to promyslel/a.“
Věřím, že vaše pocity jsou důležité. A i když návod neexistuje, když něco uvnitř říká “neodpouštěj hned” — poslechnout to vás možná zachrání před kruhem zbytečných omluv a zklamání.
Jak dát partnerovi zpětnou vazbu
Pokud víte, že omluva nebyla skutečná, zkuste říct otevřeně — „Nepřijímám tuhle omluvu, protože necítím, že bys uznal/a svou chybu.“ Mělo by vás to posunout dál, i když upřímně — není to vždycky jednoduchý rozhovor. Možná vám s tím někdy může pomoct i zkušený terapeut, v Praze nebo kdekoliv jinde (no, v Brně asi taky).
Vlastní zkušenost? Sem s ní.
Ať už jste uvízli v nekonečném kole omluv, nebo vás to teprve čeká — důležité je umět slyšet sami sebe. Občas to chce odvahu a trpělivost, občas humor. A připomínám: není třeba být dokonalí, stačí být upřímní. v obecním parku jsem jednou slyšel souseda, jak říká: „Než pustíš někoho zpátky, zeptej se, proč byl vůbec venku.“ — možná je v tom víc pravdy, než se zdá.
A jak to řešíte vy? Napište do komentářů svůj názor nebo zkušenost — klidně i anonymně. Vztahy jsou složité pro každého z nás… No vy víte.
